Založit webové stránky nebo eShop

Nemoci dobrmanů

 

Zdroj informací:     Internet

 

DILATAČNÍ KARDIOMYOPATIE DOBRMANŮ - DCM:

Termín kardiomyopatie popisuje onemocnění srdečního svalu. Obecně to znamená, že myokard (srdeční sval) je místem srdeční abnormality. Kardiomyopatie rozdělujeme na primární a sekundární. Primární onemocnění srdečního svalu jsou ta onemocnění, která vznikají přímo v srdečním svalu, ale vlastní příčina většinou není známa. Sekundární, nebo-li specifické kardiomyopatie, jsou spojeny s jiným celkovým nebo metabolickým onemocněním. Primární kardiomyopatie představují většinu případů kardiomyopatií u velkých plemen psů. Přívlastek dilatační potom znamená rozšíření nebo zvětšení dutin srdečních (především komor).

Dilatační kardiomyopatie u psů byla poprvé popsána v roce 1970. Dilatační kardiomyopatie je progresivní onemocnění nebo-li postupně se zhoršující. Z hlediska postižení jsou častěji nemocní psi- samci (87,5%) než feny. U dobrmanů je toto onemocnění častou příčinou morbidity (nemocnosti) a mortality (úhynů).

Specifická příčina onemocnění není známa. Možné příčiny DCM jsou hledány v následujících oblastech: genetika, výživa (deficit karnitinu a taurinu), metabolická onemocnění (nízká funkce štítné žlázy, cukrovka, pheochromocytom), imunologické abnormality, infekční onemocnění a vliv některých léků a toxinů.

Nejvíce diskutovanou otázkou mezi chovateli je možnost genetické - dědičné příčiny onemocnění.

Pravděpodobnost genetické etiologie u dobrmanů je podpořena několika faktory:

  1. DCM dobrmanů je podobná lidské formě rodinné DCM, která je dědičná
  2. Má stejné specifické vlastnosti u jednotlivých postižených jedinců plemene - onemocnění je charakterizováno závažným zvětšením levé srdeční komory, systolickou dysfunkcí a ventrikulárními arytmiemi. Výskyt onemocnění se zvyšuje s věkem. Vyskytuje se více v některých rodinách (liniích) dobrmanů.
  3. Plemeno vzniklo z malé skupiny zvířat - Zjistilo se, že onemocnění může být datováno zpět k roku 1948, kdy byl popsán náhlý úhyn u tří plemeníků - dobrmanů.

K dnešnímu dni bohužel nebyl odhalen gen, který by byl přímo zodpovědný za onemocnění. V případě jeho odhalení by totiž nebylo složité vyvinout jednoduchý test, který by odhaloval jedince přenášející toto onemocnění. Jen pro představu, u lidí s DCM bylo odhaleno 17 genů, jejichž mutace mohou způsobit DCM. Z hlediska výzkumu nejčastěji se zvažují mutace genů bílkovin, které tvoří základní stavební kameny buněk srdečního svalu. Druhou skupinou jsou geny bílkovin, které jsou součástí metabolických cest pro získání energie. Tato energie je nezbytná pro práci buněk srdečního svalu.

U dobrmanů se uvažuje o možnosti výskytu dvou odlišných onemocnění srdce. Důvody pro tyto úvahy jsou dvojí. Jednak při histologickém vyšetření srdcí uhynulých dobrmanů byly zjištěny dvě skupiny zvířat, každá s charakteristickou změnou srdečního svalu. Jedna skupina měla změny charakterizované jako tukově-degenerativní a druhá skupina měla změny charakterizované výskytem zeslabených, zvlněných vláken svalových buněk srdečního svalu. Dále je možné postižené dobrmany rozdělit do dvou skupin podle průběhu onemocnění. Na jedince kteří uhynou náhle, a jedince, u nichž se vyvinou příznaky srdečního selhání.

Vlastní změny v srdci jsou následující. Dochází ke zvětšení srdce a vzniku typických arytmií. Procesy v nemocném srdci se především odehrávají v srdeční svalovině levé komory. Levá srdeční komora pumpuje krev do celého těla. Charakteristikou těchto procesů je degenerace a atrofie svalových vláken srdce a jejich náhrada vazivem (kolagenem) a tukovými buňkami (adipocyty). Tyto patologické leze vedou ke zhoršení funkce levé komory srdeční, především k jejímu nedostatečnému vyprázdnění krve při stahu (systola). V dalším srdečním cyklu krev z levé předsíně a zbytek krve z předchozího srdečního cyklu vytváří nadměrný objem krve v levé komoře, což způsobuje dilataci levé komory. Toto zvětšení levé komory vede k ovlivnění funkce chlopně, která je mezi levou předsíní a levou komorou, a vzniká chlopňová nedostatečnost. Ta způsobuje, že v systole dochází ke zpětnému toku krve do levé předsíně a ta se také zvětšuje. Zvětšování srdce a jeho nedostatečná funkce potom vedou k vytvoření zjevných příznaků onemocnění. K vývoji klinických příznaků přispívá také vznik typických arytmií. Zatím však nebyl odhalen princip vzniku těchto arytmií.

Jak již bylo dříve zmíněno, onemocnění je pomalu progresivní, což znamená pomalu se zhoršující. U nemocných jedinců můžeme popsat tři stádia onemocnění, která mají své charakteristiky.

1. První stádium - chybění jakýchkoliv příznaků onemocnění srdce a také všechna vyšetření (ultrazvukové vyšetření srdce - echokardiografie, EKG, Holter - EKG) jsou bez nálezu onemocnění u zatížených jedinců

2. Druhé stádium - se nazývá okultní fáze (skrytá). Je charakterizována chyběním příznaků onemocnění srdce, ale při vyšetření můžeme odhalit abnormality potvrzující DCM. Zvláště citlivými vyšetřeními jsou Holter -EKG, EKG a echokardiografie. Toto stádium může vyústit v třetí stádium nebo je ukončeno náhlým úhynem postiženého jedince. Často se uvádí, že toto stádium nemoci je typické pro dobrmany.

3. Třetí stádium - se nazývá zjevná dilatační kardiomyopatie. V tomto stádiu se objevují klinické příznaky selhání srdce. U dobrmanů je progrese tohoto stádia mnohem rychlejší ,než u jiných plemen, která jsou také postižena DCM.

Okultní fáze je tedy období, kdy majitel nepozoruje žádné příznaky na svém psu, ale onemocnění se u něj skrytě rozvíjí. Během této fáze onemocnění se jako první objeví změny na EKG (předčasné kontrakce komor). Potom se rozvíjí postupné zhoršování funkce levé komory a obvykle i závažná porucha srdečního rytmu - ventrikulární tachykardie. Toto je důvod, proč se doporučuje vyšetření i u psů, kteří nemají žádné příznaky onemocnění a uvažuje se o jejich zařazení do chovu. Doba trvání této okultní fáze může být v rozmezí 2 - 4 let, než se vyvinou příznaky srdečního selhání. Věk zvířete, kdy se jedinec s tímto onemocněním dostane do tohoto skrytého stádia nemoci ,je různý. Jde totiž o onemocnění, které se vyskytuje kdykoliv v dospělém věku zvířat. Doporučuje se proto provádět daná vyšetření každý rok. Z vyšetření, která vedou k odhalení těchto zvířat bez příznaků se doporučuje Holter - EKG a echokardiografické vyšetření. Vyšetření srdce ultrazvukem (echokardiografie) odhalí zvětšení levé komory srdce a jeho změněnou motilitu. Změny na EKG, speciálně Holter - EKG se však mohou vyskytnout již devět měsíců před rozvojem změn,které zjistíme na ultrazvukovém vyšetření srdce . Holter - EKG nám také napomůže odhalit arytmie, které předvídají větší pravděpodobnost možnosti náhlého úhynu dobrmanů. Záludnost a složitost tohoto onemocnění dokládá i ta skutečnost, že chybění arytmií typických pro náhlý úhyn, nevylučuje možnost náhlého úhynu i týden po negativních výsledcích vyšetření. Jde totiž o onemocnění, které je progresivní tj. postupně se zhoršující a neustále se vyvíjející.

Tabulka: Hodnocení výsledků 24 hodinového EKG (Holter-EKG) u dobrmanů (VPC za 24 hod)

  1. 1 - 0 bez známek DCM, opakovat u jedinců s rizikem
  2. méně než 50 může indikovat rannou DCM, opakovat za rok
  3. 50 - 100 podezření na DCM, opakovat za 3-6 měsíců
  4. nad 100 pravděpodobně DCM, komplexita zesiluje podezření, opakovat za 3-6 měsíců, doporučena další vyšetření

VPC - předčasná komorová kontrakce, JK Goodwin, 1998

Holter - EKG ,nebo-li záznam 24 hodinového EKG, představuje representativní zhodnocení opravdového výskytu arytmií u pacientů s DCM. Toto vyšetření se provádí tak, že je psovi nasazen záznamník, který zapisuje křivku EKG po dobu 24 hodin. Pes je oblečen do košilky, která má na sobě přišitu „kapsu“ pro záznamník. Tato košilka kryje a chrání elektrody přilepené na tělo psa. Takto získaný záznam 24 hodinového EKG se následně vyhodnocuje na speciálním počítačovém programu.

Pokud již pozorujeme klinické příznaky onemocnění, jde o třetí stádium nemoci. Ke zjevným projevům DCM u dobrmanů dochází podle jednotlivých studií v rozmezí věku 2,5 roku až 14,5 roku. Je tedy patrno, že není ušetřena žádná věková kategorie dospělých zvířat. Nejčastěji je však diagnóza potvrzena u psů ve věku 4 až 10 let.

Častými příznaky, se kterými majitel zvířete přichází k veterinárnímu lékaři, jsou slabost a synkopa (náhlá ztráta vědomí, způsobená poruchou krevního oběhu) nebo příznaky selhání srdce jako jsou respirační obtíže, dušnost, kašel, větší unavitelnost a neochota k pohybu, hubnutí nebo zvětšení břicha. Bohužel ale existuje i možnost, že jediným a zároveň definitivním příznakem onemocnění DCM, může být náhlý úhyn, přičemž žádné příznaky onemocnění srdce v těchto případech nemusí být pozorovány. Takto může uhynout 30% až 50% psů s neodhalenou či odhalenou DCM. Zjistilo se, že feny mají větší sklony k náhlému úhynu. Náhlou srdeční smrt dobrmanů můžeme definovat jako náhlou ztrátu vědomí a úhyn během několika minut. Stejně jako u lidí, výskyt ventrikulární tachykardie (abnormální zvýšení srdeční frekvence) je citlivým ukazatelem náhlého srdečního úhynu. Právě s touto arytmií je nejčastěji spojován náhlý úhyn dobrmanů.

Vlastní diagnóza onemocnění je stanovena na základě klinického vyšetření, rentgenologického vyšetření, echokardiografického vyšetření, EKG vyšetření popřípadě Holter-EKG.

Z hlediska prognózy je doba přežití postižených dobrmanů od několika dní, po několik let. Tato doba je ovlivněna stádiem nemoci a jeho závažností, odpovědí na terapii, věkem jedince, kdy se objeví první příznaky. Jakmile se zvíře dostane do třetího stádia nemoci, obecně můžeme říci, že prognóza je špatná, ale velmi variabilní. Typickými vyústěními nemoci postižených jedinců je náhlý úhyn v důsledku arytmií, nebo úhyn způsobený závažným plicním edémem (následek onemocnění srdce) a v některých případech euthanasií na žádost majitele. Lepším prognostickým faktorem pro délku přežití zvířete je stáří (pozdější věk jedince při výskytu klinických příznaků). Špatnými prognostickými faktory jsou dušnost, ascites - vodnatelnost břicha a tachyarytmie - abnormální zvýšení srdeční frekvence, mladší věk zvířete výskytu onemocnění. Přežití 1 rok od stanovení diagnózy je u 3 až 53% zvířat.

 

TORZE ŽALUDKU:

Přetočení žaludku neboli torze je jedno nejzávažnějších smrtelných nebezpečí, které psům hrozí. Pokud totiž nejsou během krátké doby operováni, umírají. Jak vlastně poznáte, že se psovi přetočil žaludek? A dá se torzi nějakým způsobem předcházet?

Přesné příčiny vzniku nejsou plně známy, ale některé důležité faktory ano. Přetočení žaludku je pravděpodobně podmíněné geneticky, do hry však vstupují i rizikové faktory (pohyb po krmení, nevhodná strava), ale i souhra všech faktorů a nešťastných náhod.

Pro představu

Torze žaludku je akutní stav s úmrtností kolem 30 – 40 %. K úhynu dochází nejčastěji následkem selhání kardiovaskulárního systému. Mnoho lidí nemůže pochopit, jak se žaludek přetočí, proto uvádíme zjednodušený popis. Pes má žaludek umístěný horizontálně. Můžete si ho představit jako balón upevněný ve dvou bodech v horizontální rovině. Když je naplněný a začne se hýbat, velmi lehce se přetočí a tím se zauzlují jeho konce.

Ohrožena jsou především velká plemena psů. Existuje názor, že ke vzniku torze přispívá „volné“ zavěšení žaludku, který se může za určitých okolností otočit kolem své osy. Krmení, které se dostane do žaludku, vytvoří plyny, čímž se jeho objem enormně zvětší a při pohybu se pak může žaludek otočit. Kvůli zaškrcení velkých cév se sníží krevní tlak, organismus je nedostatečně zásobován kyslíkem, dochází k šoku krevního oběhu a znemožnění peristaltiky. Kromě toho mohou odumřít části žaludeční stěny.

K přetočení žaludku dochází většinou několik minut až několik hodin po krmení. Jestliže psi bývají krmeni pozdě večer, pak majitel symptomy nezaznamená, protože prostě spí. Z tohoto důvodu se doporučuje (pokud pes nemá pelech v ložnici páníčků), nepodávat mu větší množství krmení po 18. hodině.

Rizika

Hlavní nebezpečí představuje potrava, ze které se ve velké míře tvoří kvasnými procesy plyny. Bylo prokázáno, že pokud je pes krmený granulemi, ve kterých je více obilovin a málo kvalitních bílkovin, je  riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Proto se vyvarujte podávání levných marketových krmiv a rovněž granulí, ve kterých převažují rostlinné bílkoviny. Stejně tak dávejte pozor na množství vypité vody po jídle. I když je psovi podávána kvalitní potrava, při zvýšeném příjmu tekutin (když je břicho přeplněné a pes se následně pohybuje a skáče) se riziko torze několikanásobně zvyšuje. Další vlivy, které přetočení ovlivňují, jsou anatomické predispozice. Ohrožena jsou především velká plemena psů s úzkým a hlubokým hrudníkem, například irský vlkodav, německá doga, německý ovčák, dobrman, labradorský retrívr, baset atd. Mezi další rizika patří: hltání potravy, při které pes polyká větší množství vzduchu; stres při krmení; zvracení; porucha průchodnosti trávicího traktu atd.

Jak ji poznáte?

Jestliže se žaludek přetočí, nemůže se jeho obsah pohnout ani dozadu, ani dopředu. Dochází k tvorbě dalších plynů a potíže se ještě zhoršují. Mezi nejčastější příznaky patří zvětšování objemu břišní dutiny, zaujímání nepřirozených poloh, nahrbený postoj, neklid, neúspěšné snahy o zvracení, zvýšené slinění, které je doprovázené i projevy šoku (zrychlený dech, zrychlená srdeční činnost, bledost sliznic).

Uveďme si jednotlivé příznaky tak, jak následují za sebou: zvětšení objemu břicha, na pohled ztuhlé břicho, které je posléze bolestivé na dotyk, zvracení pěny nebo tekutiny, neúspěšné pokusy o zvracení, zrychlené polykání, nadměrné slinění, zrychlené dýchání, nadměrné pití, nechutenství, červené nebo bledé dásně (ne přirozeně růžové), nahrbený postoj ve stoji nebo v leže, leh či sed v nezvyklých polohách, pozice, při které je předek při zemi a zadek nahoře, svíjení se, vyhledávání skrytých míst, nepřirozeně klidné chování, apatie. Je nutné podotknout, že příznaky následují rychle za sebou. Při jakémkoliv podezření na přetočené žaludku je proto nutné urychleně vyhledat veterinární pomoc. Čím víc času uběhne do operace, která může psovi zachránit život, tím horší bude prognóza. Pro potvrzení či vyloučení torze se provádí rentgenové vyšetření, je to jediná spolehlivá diagnostická metoda. Nezapomeňte, že toto onemocnění se bez chirurgického zákroku nevyléčí! Jako prevence možného opakování se provádí tzv. gastropexe, kdy se stěna žaludku trvale fixuje k břišní stěně.
 

Prevence

Uvádíme nejčastější opatření, která doporučují veterinární lékaři a chovatelé:

Snažte se psovi zabránit, aby krmení zhltnul ve spěchu. Máte-li více psů, podávejte jim krmivo raději odděleně. Misky s vodou a krmením umístěte do výšku hrudníku, ne na zem. Krmnou dávku rozdělte do několika porcí, to platí obzvlášť pro velká plemena, kde je riziko přetočení žaludku mnohem vyšší. Ráno například předložte psovi 1/3 denní porce a k večeru zbylé 2/3. Minimálně dvě hodiny (spíš tři) po jídle by měl pes být v naprostém klidu. Skákání, běhaní a další skotačení je prostě tabu. Psa se snažte navyknout na nezbytný odpočinek po jídle, stejně tak ho nekrmte několik hodin před jízdou autem. Nekrmte ani krátce po výrazné pohybové aktivitě, s podáním žrádla raději hodinku počkejte. Snažte se omezit příjem většího množství vody. Na delších vycházkách mějte s sebou vždy vodu i pro psa a nabízejte mu ji pravidelně v menších dávkách. V případě krmení granulemi je třeba vybrat kvalitní značku, kde celkový obsah bílkovin není nastavován bílkovinami rostlinného původu, které jsou pro psa špatně stravitelné. Granule je vhodnější podávat namočené. Stačí je zalít teplou vodou, aby nabobtnaly (ovšem neměla by se z nich stát kaše). Toto doporučení je důležité hlavně při krmení velkých plemen. Nikdy nezkrmujte už nakvašenou potravu. Krmení se znehodnocuje a kvasí například v případě, kdy pes nedojí namočené granule nebo vařenou stravu a nechá se mu v misce celý den. Obzvlášť v  létě, pokud necháte stát déle namočené granule například se zeleninovým vývarem, můžou se ve větší míře tvořit plyny. Nedoporučuje se ani míchat granule s masem, rýží, těstovinami apod. Nikdy nekupujte krmiva vystavené přímému slunečnímu světlu. Udává se, že zkažený tuk v granulích je dalším rizikovým faktorem vzniku torze.

 - torze může psa postihnout v jakémkoliv věku.

- omezte pohyb psa před a hlavně po nakrmení

- krmte raději větší množství menších dávek než jednu velkou
- zamezte stresu během krmení
- včas vyhledejte lékařskou pomoc při objevení příznaků torze

               

                                                     WOBBLERŮV SYNDROM:

                 Tato nemoc se objevuje nejčastěji u pleneme dobrman a také u velkých plemen psů. Etiologie není doposud zcela objasněna, ale predispozice k tomuto onemocnění je plemenná a tím pádem i geneticky podmíněná. Název choroby je podle anglického slova - "wobble", které znamená viklat se, klátit se, vrávorat, třást se, chvět se. I tak se dé popsat pohyb psa, který má tuto dědičnou nemoc. Jedná se o rotaci krčního obratle, který způsobí ztrátu rovnováhy a poruchu hybnosti zejména pak zadních nohou. Postihuje vždy samce a to od 4 do 8 let. Projevy jsou zákeřné, pes se potácí, vrávorá na zadní nohy, zvlášť při pomalejších pohybech to dobře rozpoznáte. Pes je celkově nestabilní, někdy neschopný rychlejších pohybů, zadní nohy mu padají, během chůze se podlamují.
                  Není mnoho věcí, které můžeme pro psa udělat, aby se vyhnul této nemoci. Jak je výše zmíněno, choroba je nepřímo dědičná, proto asi jediné, co můžeme udělat pro našeho pejska, že si dobře vybírte rodiče svého štěněte a během jeho vývoje se nesnažte ho překrmovat. Právě to totiž může podpořit Wobbler syndrom. Stačí během růstu a fyzického vývoje psa podávat vyváženou stravu a lépe několikrát denně než jednou. Vše stačí jen během vývoje. Udržujte psa v dobré kondici, sledujte jeho tělesný stav - lepší výborně vyvinuté svaly než tělnatost.

 

                 DEMODIKÓZA (DEMODEX CANIS - TRUDNÍK PSÍ):

            Demodikóza je parazitární kožní onemocnění  psů, koček, ale i dalších zvířat ale i člověka. Demodex canis (trudník psí) je příčinou trudníkovitosti u psů. Parazit má doutníkovitý tvar, délky asi 0,2 –0,4mm a žije ve chlupových váčcích (folikulech). Při onemocnění způsobuje jejich zánět (folikulitidu), jehož důsledkem je vypadávání chlupů v postižené oblasti. Parazit se množí přímo na hostiteli a má několik vývojových stadií (vajíčko, larva nymfa a dospělec). Celý cyklus se odehrává v chlupovém folikulu. Parazit sám o sobě neškodí (vyskytuje se asi u 30 – 60% klinicky zdravých psů). Ke vzniku kožních změn dochází pouze u pacientů geneticky predisponovaných k tomuto onemocnění (současně s přítomností parazita existuje i specifický defekt obranného systému). K přenosu parazita dochází pouze v prvních několika málo dnech po porodu a to přímým přenosem z kůže matky na kůži štěněte. Žádný jiný způsob přenosu nebyl prokázán, tzn, pacient trpící onemocněním nemůže nakazit jiné psy ani člověka. Vzhledem k tomu, že jediný možný přenos je přímo z matky na štěně, není vhodné matky – nosiče zařazovat do chovu, neboť kromě parazita přenášejí též genetickou predispozici ke vzniku onemocnění a demodikóza se tak může nadále v chovu (a u daného plemene) dále šířit.
 
Klinické příznaky:
Klinické příznaky jsou velmi rozmanité. Existuje několik způsobů dělení :

1. Juvenilní forma (u mladých zvířat zhruba do 2 let života) a forma adultní (u zvířat starších)
2. Forma lokalizovaná nebo generalizovaná
3. Forma skvamózní (suchá) a pustulózní.
 
Juvenilní forma je velmi běžná a u valné většiny případů dojde k samovyléčení. Onemocnění se nejčastěji projevuje jako lokalizovaná suchá forma (ložiskovité vypadávání chlupů), obvykle počínající v oblasti obličeje. Asi u 10 – 20% případů může dojít ke generalizaci onemocnění téměř na celé tělo. V těchto případech obvykle se jedná o formu pustulózní (dochází k sekundární invazi bakteriemi a zhnisání chlupových váčků). Tuto formu je nutno vždy léčit. Onemocnění v dospělém věku může být jak lokalizované tak generalizované a obvykle svědčí o prodělaném stresu nebo o současně probíhajícím jiném onemocnění případně nádorovém bujení. Tuto formu je nutno vždy léčit a současně provést vyšetření, která by odhalila podmiňující onemocnění.
 
Diagnóza:
Diagnóza je založena na klinických příznacích a zejména na přímém mikroskopickém průkazu parazita v kožním seškrabu. Diagnóza je díky průkaznosti seškrabu dosti přímočará.
 
Léčba:
Léčba onemocnění je závislá na formě demodikózy. Pokud je zvolena adekvátní léčba, dojde až u 99% případů k vyléčení. Parazit je však velmi odolný a i přes nejagresivnější léčbu pacient zůstává celoživotním nosičem parazita a pokud se jedná o fenu, přenáší jej dále na své potomky.
 
Možnosti léčby:
1. U suché, lokalizované juvenilní formy dojde obvykle k samovyléčení bez jakékoli terapie. Vzhledem k tomu, že však více než 10% pacientů si vyvine formu generalizovanou je vhodné provádět léčbu i u těchto pacientů. Mnohdy stačí pouze zabránit sekundární bakteriální infekci pomocí antibakteriálních koupelí, avšak doporučujeme provést i léčbu orientovanou na likvidaci demodexe.
2. U pustulózní formy (jak lokalizované tak generalizované doporučujeme terapii jak antibakteriální (koupele, antibiotika), tak antiparazitární.
 
Způsoby léčby:
Existuje několik typů antiparazitik účinkujících na Demodikózu. Jako lék prvé volby se používá amitraz (Tactic, Ectodex nebo Mitaban). U tohoto přípravku je i přes jeho toxicitu vysoká bezpečnost a účinnost (nelze používat pouze u čivavy kde dochází k otravám, způsobujícím až smrt zvířete). K vyléčení dochází u více než 90% pacientů. Jako lék druhé volby (při selhání amitrazu) se používají avermectiny (mylbemicin oxim – Interceptor nebo ivermectin – Ivomec, a to ve velmi vysokých dávkách a dlouhodobě). Použití těchto přípravků má však již výraznější rizika, která mohou být i život ohrožující, zejména u určitých plemen (kolie, šeltie a některá další). Účinnost těchto látek je více než 99%.
 
Co lze říci závěrem? Onemocnění je léčitelné, avšak zvířata postižená klinickým onemocněním, vzhledem k trvalému nosičství parazita a nosičství genetické predispozice ke vzniku onemocnění, by neměla být zařazována do chovu a feny s generalizovanou demodikózou je nejvhodnější vykastrovat.

 

EPILEPSIE

 

Autor: MVDr. Petr Šrenk Dipl. ECVN

Epilepsie je onemocnění popisované v humánní medicíně již od dob babylónských v roce 2080 před Kristem. První ucelená monografie, která na dlouhá léta ovlivnila pohled na toto onemocnění pochází ze 4. století od Hypokrata. V období středověku byla epilepsie považována za boží trest. Teprve ve druhé polovině 19. století se díky výraznému rozvoji medicínských věd podařilo prokázat pravdivost hypotézy starší 2000 let, že totiž mozek je výchozím bodem epileptických záchvatů. První zmínky o epilepsii u malých zvířat pochází z první poloviny 19. století. Ve veterinární medicíně se v posledních letech zvedá zájem o toto onemocnění především pro jeho relativně četný výskyt, ve psí populaci kolem 3%! Také jeho sociální význam, vzhledem ke vztahu majitel - zvíře, je nezanedbatelný. V neposlední míře je pak zájem o toto onemocnění umocňován možností jeho využití jako modelu pro zkoumání epilepsie u lidí.   Nejprve je však třeba si ujasnit, co to vlastně epilepsie je a co chápeme pod tímto označením. Epilepsie je pojem užívaný pro označení idiopatické (neznámého původu) epilepsie, tedy funkční poruchy buněk mozku. U nás je toto označení nesprávně používáno k označení všech záchvatů a křečí, tedy epilepsie primární I sekundární.    V momentě záchvatu dochází k abnormální elektrické aktivitě určitých buněk v mozku. Je však velmi důležité, čím byla tato abnormální aktivita způsobena. V zásadě se nabízí tři možnosti: 1. Abnormálně aktivní buňky mozku jsou přímo zasaženy nějakým onemocněním (nádor mozku, infekce..). 2. Buňky mozku jsou ovlivněny nedostatečnou funkcí jiných orgánů těla zvířete (při nedostatečné funkci vnitřních orgánů se v těle hromadí látky, které jsou za normálních okolností zneškodněny a z těla vyloučeny. Protože se tyto látky krví roznáší po celém těle a mozek je nejcitlivější vůči jejich působení, mohou vyvolat záchvatovité, křečové stavy. Samozřejmě všechny škodlivé látky- jedy přijaté do těla zvenčí, mohou působit zcela shodně). 3. Abnormálně aktivní buňky jsou "zdravé", nejsou ani ovlivněny nedostatečnou funkcí jiných orgánů, nemůžeme tedy najít žádnou příčinu a jedná se pouze o funkční momentální nedostatek. Obecně lze tedy rozdělit příčiny záchvatů do několika skupin:

Záchvaty a jejich příčina:

1. Záchvaty jejichž příčina je v onemocnění mozkové tkáně - primární epilepsie ( záněty, infekce - psinka, nádory, vývojové abnormality - vodnatelnost hlavy, následky úrazů a přímého poškození mozku)

2. Záchvaty v důsledku onemocnění jiných orgánových systémů - sekundární epilepsie ( nedostatečná funkce ledvin, jater, srdce, oběhového systému, slinivky břišní, štítné žlázy, nadledvinek, a nebo následkem otravy).

3. Záchvaty bez detekovatelného příčinného onemocnění, tedy "pouze" funkční deficit mozku - idiopatická epilepsie nebo také pouze epilepsie.  

Je jasné, že při pohledu na rozmanitost možných příčin záchvatů, je velmi důležité nejprve zjistit, kde je pravá příčina onemocnění, a teprve potom zahájit léčbu. V případě ignorace této možné rozmanitosti, a zahájení léčby antiepileptiky (účinné léčby idiopatické epilepsie) můžeme totiž velmi lehce propásnout některé z důležitých onemocnění, které může mít potom dostatek času, aby se rozvinulo natolik, že jej pak není možno ovlivnit ani po správném stanovení diagnózy a zahájení správné terapie. Jinými slovy, nasazení antiepileptik po záchvatech bez důkladného vyšetření může vést k zanedbání případného onemocnění, které záchvaty vyvolává.   Samozřejmě jsou jistá kritéria, podle kterých lze již na základě průběhu a manifestace záchvatů usoudit o kterou skupinu onemocnění se jedná. Na druhé straně je však třeba sebekriticky říci, že všechny skupiny se co do projevů a průběhu velmi překrývají a riziko zmýlení se, vzhledem k možným následkům takovéto chyby, je příliš vysoké.  

Záchvaty a jejich projevy:

Záchvaty, ať už spadají do kterékoliv ze tří výše uvedených skupin, mohou vykazovat neuvěřitelnou šíři a rozmanitost vnějších projevů. Mohou sahat od pouhých záchvěvů, či třesu jednotlivých svalových partií (víčka, pysky, uši) nebo končetin a to za plného vědomí nebo jeho zastření až ztráty. Další možností jsou stavy náhlé ztráty vědomí a bezvládné upadnutí pacienta, jež může pokračovat zvýšeným svalovým napětím krku (často zaklonění) nebo končetin (tonická křeč). Velmi klasickým typem záchvatu je tzv. Grand-mal typ, s úplnou ztrátou vědomí, upadnutím na zem, zvýšeným napětím svaloviny krku a končetin a následnými plovacími pohyby končetin (klonická křeč) a pohyby žvýkacími. Nezřídka dochází k výraznému slinění, pomočení a samovolnému kálení. Jednotlivé typy záchvatů se mohou různě kombinovat nebo plynule přecházet jeden v druhý. Před samotnými záchvaty můžeme někdy pozorovat určitý neklid a nejistotu a změnu chování zvířete (prodromální stádium a aura). Samotný záchvat jak byl výše popsán může trvat od několika vteřin až po několik minut. V případě kumulace mnoha záchvatů následně po sobě hovoříme o tzv. klastrech, v momentě kdy záchvaty na sebe navazují plynule, bez zjevných pauz, hovoříme o tzv. status epileptikus.

Jednotlivé skupiny, jejich hlavní znaky a možnosti ovlivnění:

1.Primární epilepsie 

Je onemocnění při nichž je přímo poškozena mozková tkáň. Typickými znaky této skupiny jsou: Progresívní vývoj onemocnění, neúspěšná léčba antiepileptiky (když, tak pouze přechodná), přetrvávající deficity při provedení neurologického vyšetření.   V této skupině se často setkáváme s tzv. hydrocefalem nebo-li vodnatelností mozku. Jde o vývojovou anomálii a proto jsou postižena především mladší zvířata do 1 roku. Typickými plemeny jsou jorkšír teriér a čivava, postižena mohou být však všechna plemena I kříženci. Diagnostika je možná pomocí elektroencefalografie (EEG) a computerové tomografie (CT), pomocí ultrazvuku pouze při otevřené fontanele (neuzavřený srůst lebky) a pouze zřídka v některých, velmi výrazných případech může určitým způsobem napomoci rtg snímek. Léčba antiepileptiky je neúspěšná. Možnosti medikamentózního ovlivnění produkce mozkomíšního moku, sledující snížení jeho produkce, jsou úspěšné ve většině případů pouze na přechodnou dobu (týdny až měsíce). Optimální, ale technicky a finančně velmi náročnou metodou je drenáž mozkových komor pomocí hadičky s jednostranným ventilem do dutiny břišní nebo hrudní. Operace zpočívá v zavedení hadičky s ventilem přímo do mozku.Ventil se otvírá při určitém tlaku mozkomíšního moku uvnitř mozku a odpouští tak přebytečnou tekutinu dále do hadičky, která ji odvádí do dutiny břišní, kde se vstřebává. Tato operace se úspěšně provádí již po řadu let v humánní medicíně.

Infekce je další častou příčinou záchvatů. Infekce postihují převážně mladší a neočkovaná zvířata a mají progresívní průběh. Snad nejznámějším infekčním onemocněním mozku je psinka. Je však třeba říci, že existuje celá řada dalších infekčních a zánětlivých onemocnění, které zůstavají u nás nediagnostikovány, respektive se ztrácejí jako případy psinkové. Dále je třeba zdůraznit, že psinka, ale I ostatní zánětlivá onemocnění mohou mít pouze jediný projev a tím mohou být právě záchvaty. Diagnostika těchto onemocnění se neobejde bez odběru mozkomíšního moku, pomoci může také EEG vyšetření. Léčba těchto onemocnění je velmi složitá a v drtivé většině případů také neúspěšná.  

Úraz.  Zřídka pozorovaným onemocněním mozku je tzv. posttraumatická epilepsie. Vzniká, jako následek úrazů hlavy s následnou tvorbou "jizvy" v mozku, která pak může s odstupem I několika roků působit elektricky abnormálně aktivní okrsek nervové tkáně a tak vyvolávat záchvaty. Diagnostika je možná pouze pomocí CT, napomoci může I EEG. Léčba zpočívá v podávání antiepileptik, úspěch je nejistý.

Infarkty  mozkové tkáně (ucpání cévy přivadějící krev do určitého okrsku mozku) mohou mít za následek taktéž záchvatovité stavy. Dlužno však říci, že na rozdíl od člověka jsou infarkty u psů spíše vzácností. Diagnostika je založena na zobrazovacích metodách mozku, tedy CT.

Nádory  jsou častou příčinou záchvatů hlavně u starších psů, známe však případy nádorů mozku I u štěňat. Nádory mohou růst velmi dlouho nepozorovaně a projevit se zcela náhlým výskytem záchvatů. Diagnostika je možná pomocí CT, někdy ji může výrazně ulehčit odběr mozkomíšního moku. Rtg má smysl pouze při hledání metastáz v hrudníku. Terapie je možná chirurgická (operace tumoru velmi náročná a závisí na jeho charakteru a lokalizaci), medikamentózní způsob zpočívá v podávání antiepileptik a cytostatik.   U štěňat čistokrevných plemen (baset, gordon setr, kokršpaněl, bígl, pointr, německý ovčák, pudl, saluki, border kolie, čivava a další) se setkáváme s tzv. kumulačními onemocněními. U takto postižených jedinců dochází k odumíraní nervových buněk následkem zahlcení určitým substrátem, který vzhledem k jejímu nedokonalému vybavení a neschopnosti zpracování těchto látek nemohou z buňky vyloučit. Tato onemocnění se manifestují brzy po narození a jsou progresívní a neléčitelná. Diagnostika je ve většině případů založena na posmrtném histologickém vyšetření mozku.  

2.Sekundární epilepsie  

Tato skupina onemocnění je charakteristická taktéž přetrvávajícími deficity nervového systému v období mezi záchvaty. V mnohých případech se pak navíc přidružují projevy onemocnění jiných orgánových systémů (průjem, zvracení, nadměrný příjem tekutin, snížený příjem tekutin, dýchavičnost atd.). Terapie antiepileptiky je v těchto případech taktéž neefektní a v závislosti na příčině je průběh buďto progresívní nebo regresívní.   Mezi nejdůležitější onemocnění této skupiny patří hepatoencefalopatie, tedy záchvaty jdoucí na vrub nedostatečné činnosti jater.Výsledkem je pak otrava mozku amoniakem. Projevem mohou být generalizované záchvaty typu Grand-mal, trvající několik minut a sdružující se do skupin (klaster). Častým příznakem bývá výrazné slinění, bezcílné bloudění po místnosti, dezorientace nebo až úplná ztráta vědomí (koma). Diagnostika onemocnění se neobejde bez specielních testačních odběrů jaterních funkcí, které nejsou běžně prováděny každou laboratoří a vyžadují taktéž specielní podmínky pro odběr a uchovávání vzorků. Nejčastějším důvodem pro jaterní funkční nedostatečnost jsou vrozené vývojové abnormality jaterních cév. Dochází k vývoji zkratu - odbočky, která odvádí krev ze zažívacího aparátu, bohatou na amoniak, místo do jater, přímo k srdci. Takto "nevyčištěná" krev je pak srdcem pumpována do celého těla a mozek, jako nejcitlivější orgán, je pak otráven, což se projeví výše uvedenými příznaky. V případě cévních anomálií je pak možno provést jejich detekci pomocí kontrastního rtg vyšetření. Léčba zpočívá v chirurgické korekci anomálie. Méně náročnou metodou je úprava diety, která vede ke zlepšení stavu, ale z dlouhodobého hlediska (roky), není příliš úspěšnou. Samozřejmě, že nefunkčnost jaterní tkáně může být taktéž následkem infenkce, nádoru nebo cirhózy jater. Tyto příčiny jsou však u psů spíše ojedinělé. Jejich potvrzení je možné pomocí ultrasonografie, biopsie a krevních testů.   Při onemocněních ledvin dochází k obdobné situaci, kdy se v těle hromadí jedovaté látky, jež za normálních okolností opouští organizmus vyloučením do moči. U těchto případů velmi často pozorujeme abnormality v příjmu tekutin a močení (příliš velký nebo minimální příjem a výdej). Zvířata jsou apatická a mohou upadnout až do stavu úplného bezvědomí (komatu). Častým projevem jsou záchvaty. V pokročilejších stádiích zvířata páchnou po moči. Léčba těchto stavů je velmi náročná a vyžaduje několikadenní hospitalizaci u veterináře. V případě zvládnutí akutního stavu je pak nutno pokračovat v podávání specielních diet.    Jednou z dalších možných příčin záchvatů je nedostatečná funkce štítné žlázy (hypotyreóza). Toto onemocnění může být také spojeno s jinými deficity, jako jsou celková slabost, obrny různých nervů (končetin a hlavy), s poruchami polykání atd. Mnohdy jsou však generalizované záchvaty jediným příznakem. Diagnostika zpočívá v krevních testech a terapie v nahrazení hormonu štítné žlázy každodením podáváním tabletek.    Z dalších příčin sekundární epilepsie uvedu jen krátce křeče způsobené nerovnováhou různých iontů v krvi (hypokalcémie, známá u kojících fen, disbalance draslíku a sodíku při onemocnění nadledvinek). Další možnou příčinou záchvatů je nedostatek cukru v krvi (hypoglykémie) při některých nádorových onemocněních nebo příliš vysoká hladina krevního cukru (hyperglykémie), při cukrovce. Všechna tato onemocnění vyžadují k diagnostice odběry krve, případně další doplňková vyšetření (rtg, ultrazvuk, EKG).

3. Idiopatická epilepsie

 Jak již bylo uvedeno, jedná se o nejčastější příčinu záchvatů u psů (podobně jako u lidí). Samotné záchvaty jsou pak způsobeny dočasnou abnormální elektrickou aktivitou některých buněk mozku, která převýší určitý práh vnímavosti a způsobí tak vznik vlastních křečí. Pro toto onemocnění je typický výskyt prvních záchvatů ve věku 1 - 3 let, postižení čistokrevných plemen a jinak bezpříznakový průběh tohoto onemocnění. Je popsána celá řada plemen u nichž se epilepsie vyskytuje s vyšší četností ( pudl, kokršpaněl,irský setr, knírač, sibiřský haski, bernardýn, foxteriér, bernský salašnický pes, tervueren, horákův laboratorní pes, špic a další). U většiny těchto psů se uvažuje o dědičné komponentě tohoto onemocnění. Pouze u několika málo plemen se podařilo skutečně prokázat genetické zakotvení tohoto onemocnění (kolie, zlatý retrívr, labradorský retrívr, bígl). Idiopatická epilepsie může u těchto plemen vykazovat různé odlišnosti, co se týče průběhu I typu záchvatů. Existuje však klasický mustr, který je typický tomuto onemocnění: První záchvaty typu grand-mal se objeví ve věku 1 - 3 let, a po té jsou zvířata delší dobu (řádově několik měsíců až rok) bez záchvatů. Další záchvaty jsou zpravidla stejné až slabší intenzity, ale intervaly se postupně zkracují, z měsíců až na týdny. V této době už je nutné záchvaty kontrolovat. Čím více záchvatů jedinec prodělá, tím hůře se pak kontrolují. Často lze vypozorovat souvislost mezi záchvaty a stresovým spouštěcím mechanizmem (vzrušení, emotivní reakce, strach..). Samozřejmě existují jedinci u nichž onemocnění propukne sadou několika těžkých záchvatů během několika minut až hodin. Z toho vyplývá, že není možno stanovovat diagnózu idiopatické epilepsie pouze na základě průběhu onemocnění, ale je nutno provést celou řadu doplňkových vyšetření. U epileptických jedinců je tedy nutno nejprve vyloučit možnost primární a sekundární epilepsie a teprve až se neprokáže žádná z možných příčin záchvatů, lze uvažovat o idiopatické epilepsii a začít s její medikamentózní terapií. Diagnóza idiopatické epilepsie je tedy diagnóza vylučovací!

Léčba epilepsie je doživotní a s touto skutečností se musí majitelé smířit. Na rozdíl od humánní medicíny, kde existuje a účinkuje celá řada antiepileptik, je situace ve veterinární medicíně výrazně odlišná. Většina humánních preparátů je u psů a koček neúčinná a má výrazné negativní vedlejší účinky v případě dlouhodobého podávání. Dalším důležitým momentem při léčbě epilepsie je preference monoterapie, tedy použití jednoho medikamentu, před polyterapií, tedy sučasným podáváním kombinace více medikamentů. Jakékoliv výkyvy a změny typu a dávky medikamentů jsou nežádoucí a mohou vést k těžkým a obtížně kontrolovatelným záchvatům. Při léčbě epilepsie je důležité udržovat stálou hladinu medikaentu v krvi jedince. Toho lze dosáhnout pouze pravidelným opakovaným podáváním. Jedno vynechání dávky tak může mít nepříjemné následky. Taktéž samovolné snižování dávky nebo záměna medikamentu obvykle vede ke komplikacím. Obecně platné pravidlo hovoří o možnosti postupného vysazení medikamentů u pacientů, kteří netrpí záchvaty po dobu delší jednoho roku. I toto vysazování musí pak být postupné a odehrává se se po dobu několika týdnů až měsíců. Za úspěch léčby je nutno považovat zeslabení intenzity záchvatů a snížení jejich četnosti na 4 až 5 záchvatových dnů v roce. Pouze asi 20% pacientů je doživotně bez záchvatů. Asi dalších 25% pacientů se nedaří kontrolovat pomocí jednoho medikamentu a je nutno u nich začít s kombinační terapií. Asi 5 - 8% z celkového počtu pacientů se nedaří kontrolovat vůbec. Na tomto místě je třeba uvést další obecné pravidlo, které hovoří o zvládnutelnosti epilepsie vzhledem k velikosti psa. U malých a středních plemen je tato úspěšnost mnohem vyšší než u plemen velkých, kde je epilepsie velmi těžkým problémem. V případě vypozorování vyvolávajícího stresového faktoru se samozřejmě stává součástí terapie snaha o eliminaci všech těchto negativních vnějších vlivů. Dalším velmi důležitým momentem jsou veškeré poruchy v zažívacím aparátu jedince. V takovýchto momentech dochází k nedostatečnému vstřebávání medikamentu a následným záchvatům. Tomu lze předejít podáním medikamentu jinou cestou (injekce, čípky..). Velmi častou komplikací u epileptiků jsou pak různé chirurgické a diagnostické zákroky vyžadující zklidnění nebo celkovou narkózu. Existují skupiny medikamentů, které mozek přímo provokují k epileptickým záchvatům. Při jejich použití pak často dochází ke komplikacím během narkózy nebo během probouzení. Proto je nutné, aby všichni epileptici měli patřičný záznam ve svém očkovacím průkazu a majitel veterináře na tuto skutečnost vždy upozornil.   Na závěr bych se rád zmínil o několika zásadách v případech, kdy zvíře prodělává záchvat. Nejprve bych rád uvedl, že u mnoha psů může majitel pozorovat určité změny v chování, ještě před nástupem vlastního záchvatu (prodromální stadium, aura). V těchto případech se doporučuje kontaktovat takového jedince a snažit se jej zklidnit. V mnohých případech lze tímto způsobem přicházející záchvat zažehnat. Během vlastního záchvatu je třeba dávat pozor, aby se pes neporanil. Většina jednotlivých záchvatů probíhá tak rychle, že podávání medikamentů formou tabletek je nedostačující, neboť jejich vstřebání ze zažívadel je příliš pomalé (hodiny) a tudíž touto cestou záchvat zastavit nelze. Podání tabletek po záchvatu (mimo běžné pořadí) může mít svůj smysl v prevenci možných následných záchvatů. V případě posobě se rychle opakujících záchvatů (klastra, status epilepticus) je nutné tyto velmi rychle zastavit. Předcházíme tak přetížení ostatních orgánových systémů (dýchání, srdce, svaly, játra), ale I vlastního mozku. Efektivní, tedy rychlé zastavení záchvatů je možné pouze podáním medikamntů přímo do žíly, tedy injekční formou. Injekce do svalu je z tohoto pohledu taktéž nevyhovující neboť vstřebávání ze svalů je také příliš pomalé. Možnou eventualitou pro chovatele je použití tzv. rektálních tub, pomocí kterých se medikament (dizepam) aplikuje do konečníku. Takto deponovaný medikament se vstřebává velmi rychle a jeho efekt je patrný během několika minut. Jistě lze na tomto místě doporučit, že v případě opakovaných, skupinových záchvatů je nutno přivolat veterinárního lékaře, který záchvaty zastaví.    Zcela na závěr bych se rád zmínil o životních kvalitách epileptiků. V případě dobrého nastavení medikamentů a kontroly záchvatů (cca 4 záchvatové dny do roka), jsou psi schopni normálního výcviku a běžných aktivit bez jakéhokoliv omezení. Jistá část epileptiků může po zahájení terapie tíhnout k obezitě. V těchto případech je pak třeba hmotnost jedince kontrolovat, nejlépe podáváním light krmiv.

Autor:
MVDr. Petr Šrenk Dipl. ECVN

Klinika Jaggy
Komárovská 5
617 00 Brno
TOPlist
TOPlist